Proč Frankensteinův netvor nemá jméno a co to znamená
Frankenstein je příjmení Victora, nikoli osobní jméno bytosti, kterou vytvořil. Tvor v románu Mary Shelleyové vlastní jméno nedostane. Postavy a vypravěči jej označují podle vzhledu, původu nebo odporu, který vyvolává. Bezejmennost lze proto číst jako součást jeho vyloučení: umí mluvit a žádat vztah, ale nemá rodinu, veřejně uznaný původ ani člověka, který by jej přijal. Takový výklad však neomlouvá vraždy, kterých se později dopustí.
Co říká název románu
Kniha vyšla v roce 1818 pod názvem Frankenstein; or, The Modern Prometheus. Victor Frankenstein je její ústřední tvůrčí postava, která překročí hranici mezi neživým a živým. Podtitul směřuje pozornost k jeho ambici a následné odpovědnosti. Článek pracuje s textem vydání z roku 1818, nikoli s jednotlivou filmovou adaptací.
Označení „Frankensteinův netvor“ vyjadřuje původ bytosti, ale ještě není vlastním jménem. Když postavu zkráceně nazveme Frankenstein, ztratíme důležitý rozdíl: kdo vytvořil život a kdo musí s následky takového stvoření žít. Pro vysvětlení románu je tento rozdíl podstatnější než oprava popkulturního kvízu.
První odmítnutí přichází od tvůrce
Victor nejprve vybírá části těla a usiluje o úspěch svého pokusu. Po oživení jej ale pohled na výsledek naplní odporem a odejde. Bytost tak vstupuje do světa bez péče, vysvětlení a zázemí. Victorovo líčení obsahuje silně hodnotící výrazy; nejde o neutrální popis nového člověka.
V tom spočívá jeden z možných významů bezejmennosti. Pojmenování by mohlo doprovázet uznání vztahu, Victor však vztah odmítá. Román výslovně nepředkládá teorii, že jediné udělení jména zabrání tragédii. Ukazuje mnohem rozsáhlejší selhání: tvor dostane existenci, ale tvůrce se vyhne péči o její další průběh.
U červeného pokoje v Jane Eyre lze sledovat jiný příklad člověka, kterému okolí určuje ponižující místo. Podobnost se týká odmítnutí a moci druhých, nikoli totožného morálního postavení obou postav.
Bytost získá jazyk, nikoli místo v rodině
Tvor pozoruje rodinu De Laceyových, učí se rozumět řeči a poznává způsoby soužití. V knihách hledá vysvětlení lidských vztahů i vlastního původu. Dokáže posoudit svou samotu, vyprávět minulost a formulovat nárok na přijetí. Románový tvor proto není němá postava, jejíž osobnost lze odvodit pouze z hrozivého vzhledu.
Setkání se slepým starým De Laceym tento rozdíl zviditelní. Muž nemůže návštěvníka soudit pohledem a naslouchá jeho řeči. Návrat ostatních členů rodiny přinese zděšení a násilné odmítnutí. Scéna dovoluje interpretaci, že společenský soud předbíhá poznání bytosti, která se snaží navázat kontakt.
Tvorova výpověď je ovšem součástí složitého vypravěčského rámce: Walton zapisuje Victorův příběh a Victor v něm reprodukuje vyprávění bytosti. Mění se tak nejen označení postavy, ale i člověk, který je používá. Slovo „netvor“ může sdělovat hrůzu vypravěče stejně jako násilí v ději.
Proč Adam není jeho skutečné jméno
Bytost se ve vztahu ke stvořiteli přirovnává k Adamovi, ale také k padlému andělovi. Při četbě Ztraceného ráje se snaží porozumět tomu, proč byla vytvořena a proč nemá společníka. Adam představuje očekávaný vztah ke stvořiteli; padlý anděl vystihuje její prožitek vyhnání a zášti.
Biblické a literární přirovnání není pojmenování. Z textu neplyne, že Victor nebo samotná bytost přijali Adam jako její osobní jméno. Přirovnání naopak ukazuje bolestný rozdíl mezi známým příběhem stvoření a jejím vlastním začátkem.
Žádost o družku a odpovědnost za násilí
Tvor požaduje, aby Victor vytvořil druhou bytost, s níž by mohl žít mimo lidskou společnost. Victor nejprve přistoupí na dohodu, později rozpracované tělo zničí. Obává se vůle nové bytosti i následků jejího případného potomstva. Ani družka by nebyla předmět, kterému lze přikázat slíbený život.
Tato část otevírá skutečný spor, ne jednoduché řešení v podobě „dát netvorovi jméno a partnerku“. Victorovo původní opuštění zůstává závažné, tvor však zároveň vědomě ubližuje dalším lidem. Jeho vyloučení pomáhá vysvětlit vývoj nenávisti, ne přenést vinu za všechny jeho činy na jediného člověka.
V závěru bytost u Victorova těla mluví o utrpení a výčitkách. Walton ji vyslechne, ale tvor ani tehdy nezíská běžné začlenění mezi lidi. Ohlásí zamýšlený konec vlastního života a mizí; vypravěč jeho další osud přímo nedosvědčí. Rozpor mezi schopností mluvit a neschopností získat vztah tak zůstává otevřený až do poslední scény.
Bezejmennost je jednou částí tohoto rozporu. Není univerzálním symbolem: bezejmenná vypravěčka Rebeky stojí v jiné situaci než Shelleyové tvor. Další rozbory najdete v přehledu literárních motivů a konců knih.
Časté otázky k názvu a postavě
Jmenuje se tvor Victor?
Ne. Victor je křestní jméno jeho tvůrce. Bytost vlastní osobní jméno v románu nedostane.
Je Adam její jméno?
Ne. Tvor používá Adama jako přirovnání vztahu mezi stvořenou bytostí a stvořitelem. Není to doložené udělení jména.
Umí románový netvor mluvit?
Ano. Učí se jazyk, čte a souvisle vypráví vlastní zkušenost. Představa němého stvoření neodpovídá této románové postavě.
Znamená bezejmennost, že za své činy neodpovídá?
Ne. Výklad společenského vyloučení neodstraňuje odpovědnost za jeho záměrné násilí. Román umožňuje posuzovat současně selhání tvůrce i činy bytosti.
Zdroje
Podkladem je anglický text vydání z roku 1818; význam bezejmennosti je redakční interpretací děje a vyprávění.
